29. 1. 2020, 7:07
Ahoj Davide, já bych řekl, že ty hodiny nad knížkama bys měl ztrávit u soustruhu. Ne že by knížky nebyly fajn, ale strojařina je přesná disciplína, kde víc jak jinde strašně záleží na citu. A ten cit nevyčteš, ten získáš jen natočenýma motohodinama.
Každý matetiál je jiný a každý chce trochu jiný přístup. Plátky (kostky) volit podle materiálu, na jaký jsou určené. P - železo, M - nerezka, K - litina, N - neželezné kovy, S - superkovy (doma asi nepotkáš). Hrubovat hrubovacím plátkem (velký radius, "tupější" geometrie břitu, v označení plátku většinou písmenka PM). Např. kostka 80 nebo 55°, radius 0.4. Nechat přídavky a použít šlichtovací kostku (ostrý břit, malý radius, označení většinou PF). Např. kostka 35°, radius 0.2 nebo 0.1. Velikost kostky (07, 11, 16) volit co největší v rámci možností - hlavně v díře.
Já osobně si na klasice nechávám na šlichtování cca 0.3 přídavky na průměru a cca desetinu na čele, pak šlichtovákem chytnu míru a nechám si poslední dvě špóny stejné, cca 0.08 (špona 4 stovky). Zaberu prvních 8 stovek, změřím, kolik nůž skutečně zabral a s ohledem na to pak zaberu poslední šponu.
Železo, nerezka, hliník, měď, mosaz - není nic lepšího, než VBD. Litina chce malé otáčky, nůž s negativním sklonem břitu a hadru na vodících plochách soustruhu. Silon, ertalon, makrolon atd. chce ostře nabroušené radeco nebo kovaný nůž. Fíbr (kuprextit) chce hlavně vysavač a odsávat.
Každý materiál ti neudělá pěkný povrch. 11109 nebo 11600 bude jak sklo, na 14220 tak hezký povrch neuděláš.
Dobře kus chladit je důležité taky kvůli míře - u přesných věcí se ti kus po vychladnutí "seschne" a seš hned mimo toleranci. Doma to občas jde blbě, ale hodně pomůže i vzduch z kompresoru.
