prochaska píše: ↑8. 10. 2022, 6:15
Když nenávidím stát, který nás okupoval, je to patologie? A když se ten stát ještě po padesáti letech nezměnil a stále napadá sousedy, je to setrvání v bludu?
No jo, no.
Když ty máš stále zafixováno, že Rusko = Sovětský svaz.
A to dokonce socialistický Sovětský svaz (v čele s ukrajincem Brežněvem), protože ten nás napadl.
Z hlediska formální logiky: pokud platí, že Rusko = Sovětský svaz, tak pak napadá jen sám sebe. Protože bojuje jen na půdorysu toho SSSR.
V dětství jsem žil na Těšínsku. V roce 1938 Těšínsko obsadili Poláci. Pamětníci říkali, že byli rádi, když tam pak později vlítli Němci, protože Poláci se prý chovali jako mnohem větší svině.
Mám celoživotně nenávidět Poláky?
Ne, nenávidím vypjatý nacionalismus.
Ve 2. sv. válce Němci zabili mého prastrýce a můj táta byl totálně nasazený v Říši. S doživotními následky po omrzlinách.
Mám celoživotně nenávidět Němce?
Ne, nenávidím nacismus, tj. teorii o méněcennosti mé vlastní rasy.
V roce 1968 k nám vlítli "přátele". Největší jestřábi prý byli polský Gomulka a německý Ulbricht, protože ti se báli, aby se nákaza nerozšířila k nim a jejich občané je nepověsili. Brežněv prý se do toho aspoň ze začátku tak moc nehrnul.
Mám kvůli tomu celoživotně nenávidět Rusy? A proč zrovna Rusy a ne třeba Ukrajince, kteří k nám jeli taky, a kteří díky velikosti a významu Ukrajiny v rámci SSSR měli nezanedbatelné slovo v rozhodování?
Ne. Nebudu je nenávidět. Ale taky je nebudu milovat.
V moderní době (tj. po revoluci) pro mě osobně asi víc udělali Rusové (levná energie) než Ukrajinci (neumím si vzpomenout, čím pro mě kdy byli užiteční, snad jen jako gastarbajtři).
Ale ani u jedněch nemám pocit, že jim něco dlužím.