Re: Václav Klepal 70000 převodů
Napsal: 17. 1. 2017, 12:11
V devatenáctém století bylo chemické inženýrství ještě v plenkách. Veškeré továrny se navrhovaly podle tzv. palcových pravidel (pouček). To znamenalo, že pokud mám přesunout za hodinu třeba 1000 litrů kapaliny z bodu A do bodu B o stejné nadzemské výšce, tak musím použít trubku o průměru tolik a tolik palců, kdy v tom byla započítána i jistá rezerva. To samé platilo při konstrukci tepelných výměníků, reaktorů apod.
Ve druhé polovině 20. století se tyto výpočty začaly dělat na počítačích v programu Fortran, kdy spousta poznatků z chemického inženýrství již byla získána, tedy byly odvozeny potřebné vzorečky, naměřeny tabulky apod.
V 21. století máme superprogramy jako Fluent, COMSOL-Multiphysics a AspenTech. Defakto neexistuje osoba, která by dobře uměla se všemi třemi a když ano, tak lže. Většinou umí slušně s jedním u druhého ví jak jej používat a u třetího tuší, co to umí vypočítat. Takže máme specialisty na toky kapalin, navrhování aparátů a navrhování technologických celků. Banda těchto šílenců počítá fabriku několik měsíců, aby následně zjistila, že jim to vyšlo +/- podobně jako jednomu více jak osmdesátiletému profesorovi, který s počítačem sice neumí, ale zato bravurně ovládá palcová pravidla, takže tu samou fabriku navrhl za cca 15 minut. Ono si totiž spočítáš, že na dopravu nějakého plynu o daném tlaku a teplotě potřebuješ potrubí o průměru 23,7 mm, ale pak přijdeš na to, že se standardně dělá palcové, což je 25,4mm, takže vezmeš to palcové. Spočítáš si, že čerpadlo to a to, potřebuje umět dopravit 476 litrů hodinově do 20-ti metrů, ale ony se dělají pouze pro 500 litrů.
Na druhou stranu musím přiznat, že navrhovat moderní průtočné, nebo trubkové reaktory s katalytickým ložem jen pomocí palcových pravidel nelze, ale mohou ti dát slušný nástřel, že trubka musí mít minimální průměr 700mm, aby ti tam vše proteklo a vešlo se ti tam katalytické lože. o samé platí třeba u tepelných výměníků, kdy modelní výměník používaný v pivovarech, pro ochlazování čerstvě uvařeného piva je produktem právě těch superprogramů.
Prostě historicky se továrny a stroje stavěli asi takto: někdy do druhé světové války se stavěly velice elegantní konstrukce, kdy snahou bylo ušetřit materiál, který byl pekelně drahý (proč si myslíte že ještě za první republiky dělaly transmisní stroje, když přeci elektromotory již byly někdy od roku 1890, problém byla cena mědi a rozměry motoru). Samozřejmě konstrukce musely být dostatečně dimenzované, aby se nerozsypaly jako dnešní Asisty a podobně, ale ta snaha ušetřit každé kilo železa je tam vidět.
Za druhé světové války nastal obrovský boom zdrojů a to jak na straně západní, tak zejména na straně východní. Vemte si, že sověti vyrobili v roce 1945 12500 jen T-34 s hmotností 32 tun. To je 400 000 tun oceli. Po válce se tak ocel, hliník a další konstrukční materiály staly relativně levnými a dostupnými, proto v tomto období vznikaly stroje, kde se materiálem nešetřilo. Navíc vše se stavělo neustále větší, pevnější, těžší, rychlejší atd. takže všichni konstruktéři raději naddimenzovávali své stroje, aby byly za 10-15 let ještě co platné.
Někdy na přelomu 70. a 80. let přišel trend, že všechno nemusí být tak pevné a festovní (na co vyrábět stroj, který vydrží 100 let, když mu za tu dobu můžu prodat těch strojů pět). Navíc ty velké stroje jsou v jistém smyslu i trochu neohrabané, jezděte si s dvoutunovým portálem určeným původně pro frézování oceli vysokou rychlostí, která je potřeba při frézování plastů. Navíc se začalo měnit řízení strojů a objevily se první konstrukční programy, takže se začalo více optimalizovat, na co ten stroj vlastně je.
Pro potvrzení této teorie, si porovnejte soustruh Fischer z roku 1911, meziválečného Volmana, poválečnou škoda 25, nebo SV18 a dnešní potvory, které jsou kolikrát provozovány na hraně svých možností.
Jinak je tu ještě pravidlo zapomínání, na začátku 20. století bylo na jablonecku šest výrobců ryteckých strojů. Do dnešních dnů se používají výrobky, pouze dvou firem, ostatní těch 120 let nepřežily. Takže je více než pravděpodobné, že za sto let se budou další generace setkávat s Weilery, Gildemeistery apod. a na Asista, Promu a pod. si nikdo ani nevzpomene.
Tím jsem jen chtěl říci, že né vždy je nejlepší používat hned bezhlavě nějaký software, ale spoustu věcí lze odvodit z nějakých už "polozapomenutých" pravidel, nebo obecně platných pouček. Samozřejmě na výpočet obráběcího času, energetické náročnosti výroby apod. je odpovídající software k nezaplacení, ale třeba zmiňované řezné rychlosti raději hledám v tabulkách, protože každý stoj je jinak tuhý, má jiné pohony apod. a to už ten software často neumí zohlednit.
JINAK SANOCHOVI PATŘÍ VELKÝ DÍK, protože ta knížka je super.
Ve druhé polovině 20. století se tyto výpočty začaly dělat na počítačích v programu Fortran, kdy spousta poznatků z chemického inženýrství již byla získána, tedy byly odvozeny potřebné vzorečky, naměřeny tabulky apod.
V 21. století máme superprogramy jako Fluent, COMSOL-Multiphysics a AspenTech. Defakto neexistuje osoba, která by dobře uměla se všemi třemi a když ano, tak lže. Většinou umí slušně s jedním u druhého ví jak jej používat a u třetího tuší, co to umí vypočítat. Takže máme specialisty na toky kapalin, navrhování aparátů a navrhování technologických celků. Banda těchto šílenců počítá fabriku několik měsíců, aby následně zjistila, že jim to vyšlo +/- podobně jako jednomu více jak osmdesátiletému profesorovi, který s počítačem sice neumí, ale zato bravurně ovládá palcová pravidla, takže tu samou fabriku navrhl za cca 15 minut. Ono si totiž spočítáš, že na dopravu nějakého plynu o daném tlaku a teplotě potřebuješ potrubí o průměru 23,7 mm, ale pak přijdeš na to, že se standardně dělá palcové, což je 25,4mm, takže vezmeš to palcové. Spočítáš si, že čerpadlo to a to, potřebuje umět dopravit 476 litrů hodinově do 20-ti metrů, ale ony se dělají pouze pro 500 litrů.
Na druhou stranu musím přiznat, že navrhovat moderní průtočné, nebo trubkové reaktory s katalytickým ložem jen pomocí palcových pravidel nelze, ale mohou ti dát slušný nástřel, že trubka musí mít minimální průměr 700mm, aby ti tam vše proteklo a vešlo se ti tam katalytické lože. o samé platí třeba u tepelných výměníků, kdy modelní výměník používaný v pivovarech, pro ochlazování čerstvě uvařeného piva je produktem právě těch superprogramů.
Prostě historicky se továrny a stroje stavěli asi takto: někdy do druhé světové války se stavěly velice elegantní konstrukce, kdy snahou bylo ušetřit materiál, který byl pekelně drahý (proč si myslíte že ještě za první republiky dělaly transmisní stroje, když přeci elektromotory již byly někdy od roku 1890, problém byla cena mědi a rozměry motoru). Samozřejmě konstrukce musely být dostatečně dimenzované, aby se nerozsypaly jako dnešní Asisty a podobně, ale ta snaha ušetřit každé kilo železa je tam vidět.
Za druhé světové války nastal obrovský boom zdrojů a to jak na straně západní, tak zejména na straně východní. Vemte si, že sověti vyrobili v roce 1945 12500 jen T-34 s hmotností 32 tun. To je 400 000 tun oceli. Po válce se tak ocel, hliník a další konstrukční materiály staly relativně levnými a dostupnými, proto v tomto období vznikaly stroje, kde se materiálem nešetřilo. Navíc vše se stavělo neustále větší, pevnější, těžší, rychlejší atd. takže všichni konstruktéři raději naddimenzovávali své stroje, aby byly za 10-15 let ještě co platné.
Někdy na přelomu 70. a 80. let přišel trend, že všechno nemusí být tak pevné a festovní (na co vyrábět stroj, který vydrží 100 let, když mu za tu dobu můžu prodat těch strojů pět). Navíc ty velké stroje jsou v jistém smyslu i trochu neohrabané, jezděte si s dvoutunovým portálem určeným původně pro frézování oceli vysokou rychlostí, která je potřeba při frézování plastů. Navíc se začalo měnit řízení strojů a objevily se první konstrukční programy, takže se začalo více optimalizovat, na co ten stroj vlastně je.
Pro potvrzení této teorie, si porovnejte soustruh Fischer z roku 1911, meziválečného Volmana, poválečnou škoda 25, nebo SV18 a dnešní potvory, které jsou kolikrát provozovány na hraně svých možností.
Jinak je tu ještě pravidlo zapomínání, na začátku 20. století bylo na jablonecku šest výrobců ryteckých strojů. Do dnešních dnů se používají výrobky, pouze dvou firem, ostatní těch 120 let nepřežily. Takže je více než pravděpodobné, že za sto let se budou další generace setkávat s Weilery, Gildemeistery apod. a na Asista, Promu a pod. si nikdo ani nevzpomene.
Tím jsem jen chtěl říci, že né vždy je nejlepší používat hned bezhlavě nějaký software, ale spoustu věcí lze odvodit z nějakých už "polozapomenutých" pravidel, nebo obecně platných pouček. Samozřejmě na výpočet obráběcího času, energetické náročnosti výroby apod. je odpovídající software k nezaplacení, ale třeba zmiňované řezné rychlosti raději hledám v tabulkách, protože každý stoj je jinak tuhý, má jiné pohony apod. a to už ten software často neumí zohlednit.
JINAK SANOCHOVI PATŘÍ VELKÝ DÍK, protože ta knížka je super.
prográmek v excelu, podle něhož si seřídím Nilese nebo Reishauera pro kolo 31 zubů, modul 3,75, šikmé ozubení 32° 15 minut, modifikovaný tvar, úhel záběru 20°? Pozn. přípustná odchylka rozteče záběru (až to v tom excelu spočítáš 