6. 10. 2022, 5:47
Bobiku tohle by mohla bejt tvoje parketa ,vynechat stát ze všeho .
Analýza
Pro představu jak vypadá šedá ekonomika v Rusku, to se to maskuje dopad sankcí, když (podle vyjjádření vládního činitele 2.Interfax.ru) stát neví jak se živí cca polovina práce schopného obyvatelstva, a část toho jsou Garážníci - takhle asi by to vypadalo u nás po tolika letech komunismu.
Garagenwirtschaft- Garashniki - Garážníci
Larissa pracuje jako krejčí u pololegálního výrobce nábytku, který sídlí v garáži v Uljanovsku. Říká, že tady pracuje, protože nikde jinde práce není. „A platí slušně – vyjde z toho 25 000 až 40 000 rublů [ekvivalent 290 až 580 eur]. [...] Je špatné, že pracuji pouze na černém trhu, neplatí se žádné sociální odvody, dovolená je možná pouze načerno a bez dalšího vyplácení mezd. Ale kde je to momentálně lepší?“1 Larissa je jednou z více než 80 000 Uljanovských, kteří pracují v takzvaném „garážovém sektoru“, tzv. Garashniki. Ekonomická oblast, která existuje podle vlastních zákonů a poskytuje obživu mnoha lidem v Rusku. S touto garážovou ekonomikou si malí a střední podnikatelé hledali mezeru, aby nebyli v očích úřadů. Místopředsedkyně vlády Olga Golodezová kdysi řekla, že pro 38 milionů lidí z 86 milionů práceschopných bylo státu zcela nejasné, „kde jsou zaměstnáni, v čem jsou zaměstnáni a jak jsou zaměstnáni“.2 nemají ponětí, co tito lidé dělají, sociologie ví, že nejméně pět milionů z nich se etablovalo jako Garashniki - a dělají vše, co mohou, aby se drželi stranou od státu.
Garashnik se nespoléhá na státní sociální instituce a neočekává důchod / Foto © Max Sher
Nebylo snad města, kde by nerostly od 60. let 20. století: obrovské garážové čtvrti, které se rozkládají na mnoha čtverečních kilometrech a obsahují 400 až 5000 garáží. Rok co rok se objevovaly nové takové plochy a garáže se staly nedílnou součástí sovětské a později i postsovětské městské krajiny. I ze sociokulturního hlediska. Garáže tehdy většinou sloužily svému účelu – pro auta. Auto, píše historik Kirill Kobrin, dalo mužům „ideální důvod vyklouznout z domu, kde manželka po práci vařila polévku a sledovala syna, jak dělá úkoly z matematiky, kde [muž] v podstatě neměl co dělat. “ Z garáže se stal “pánský klub”, “jedno z nejdůležitějších míst pozdního sovětského neformálního horizontálního společenského života.”3
Již v 60. letech se zrodila takzvaná „garážová ekonomika“ – společenský a ekonomický život, který se odehrává v garážovém světě. Brzy se objevili první mistři nabízející soukromé opravy automobilů nebo výrobu vlastních řemeslných výrobků, což bylo v té době zakázáno. V následujících letech se sektor dále rozšiřoval: legislativa týkající se podnikatelských aktivit a vlastnických práv se od počátku perestrojky stále více uvolňovala a paralelně rostl počet garáží, garashniki a jejich oblastí činnosti.
V dnešním Rusku se v garážích dají najít nejrůznější kšefty, často zcela nečekané. Všude jsou běžné opravny, lakovny, montéři ozvučení a pneuservisy. V garážích se například vyrábí nábytek,4 železářské zboží, drátěný drát, dlažební kostky, betonové bloky a všechny druhy stavebních materiálů. Zejména v jižním Rusku byly četné garáže v posledních letech přeměněny na pronajímatelné obytné budovy.5 V garážích se také vyrábí potraviny a balí se na prodej (včetně belyashi, pelmeni, chleba, salátu). Dále jsou zde obchody, kavárny, lékárny, chovatelské stanice, veterináři, benža, advokátní kanceláře, inkasní společnosti a mnoho dalšího. Někdy získáte všechny služby, které jsou nezbytné pro autonomní existenci v jediné garážové čtvrti, což může vést ke skutečné izolaci od okolního světa.
GARASHNIK
Typický Garashnik je muž středního věku, který pije málo nebo vůbec nepije („nemá čas“ nebo „není důvod k pití“) a žije v bytě ve městě, obvykle s rodinou. Jezdí v levném autě a mimo garáž se většinou obléká velmi slušně. Má manuální dovednosti a obvykle se označuje za mistra. Pracuje buď sám, nebo v malé firmě se třemi až pěti zaměstnanci (často příbuznými nebo blízkými přáteli). Normálně nemá pevnou pracovní dobu. Když je toho hodně, pracuje někdy i více než deset hodin denně a také o víkendech. Garashnik má silný společenský život a udržuje různé vztahy, které považuje za relevantní pro jeho podnikání. Obvykle neformálně vysvětluje odborné otázky a má dobrou představu, s kým a jak mluvit. Garashnik obvykle nemá vysokoškolské vzdělání. I když ano, neexistuje jasná souvislost mezi jeho vzděláním a prací, kterou vykonává. Mnohem důležitější se ukazuje pracovní a životní zkušenost.
Při ponoru do garážového světa hraje hlavní roli touha pracovat samostatně, umět přiměřeným způsobem využívat vlastní schopnosti, realizovat se jako specialista a zažít uznání od svého okolí. Mnoho Garashniki mluví o motivaci být schopni pomáhat druhým – na oplátku očekávají, že jejich řemeslo a profesionalita budou oceněny.
GARASHNIKI A STÁT
„Všichni jsou jen v garážích, protože daně jsou vysoké a nikdo nechce přitahovat pozornost. Pak jsou všechny tyhle kontroly, každý se musí namazat a každý vám chce vybrat kapsu,“ popisuje svou situaci majitel autoservisu v jedné z bašt garážového hospodářství Tolyatti. Garashniki často hlásí tlak úřadů na středně velké firmy. Mnoho podnikatelů se proto ponoří do garážového světa, protože tam mohou pokračovat ve svém podnikání „ve stínu“. Garashniki si pro svou činnost většinou neregistrují živnost nebo se omezují na status samostatných podnikatelů. Ale ani v tomto případě nepropagují svou skutečnou práci. Garašnik se nespoléhá na sociální instituce státu, a proto nepočítá ani s tím, že by pobíral důchod, ale staví především na sobě a svém prostředí. Ke státu přistupuje jako k něčemu zcela oddělenému od sebe, což v něm nevzbuzuje žádný zvláštní zájem, pokud to přímo neovlivňuje jeho život a práci.
Sociální a ekonomickou interakci v garážích v zásadě neurčuje ani tak platné právo, jako spíše systém neformálních pravidel a norem, které Garashniki striktně dodržují. Orgánem, který řeší spory a ukládá sankce, zde není soud, ale vážená osoba. Může to být předseda garážového družstva, nebo takzvaný Smotryashchi (např. „dozorce“; neformální hlava komunity) nebo Poloshenets (neformální hlava regionu).
Například za každou garáž je třeba zaplatit družstvu členský příspěvek (asi 3 000 až 5 000 rublů ročně [odpovídá 45 až 75 eurům]), což mnozí nedělají. Namísto vymáhání dluhů u soudu se v garážovém světě většinou postupuje jinak: Dlužníkova garážová vrata jsou například zaplombována, elektřina vypnuta nebo je vynuceno přestěhování do jiné garáže s horšími podmínkami – i když je dlužník vlastníkem původní garáž byla. I když pro takové případy existují oficiální mechanismy řešení, znamenaly by kontakt se státem, kterému se chce komunita Garashniki vyhnout - i v konfliktech, jako je tento.
1.Citace z nepublikovaného rozhovoru uskutečněného v rámci výzkumného projektu „Garážové hospodářství v Ruské provincii“.
2.Interfax.ru: Wice-premjer Golodec: 40 milionů rossijan zanaty "neponjatno gde i čem"
3.Kobrin, K. (2016): Sovetskij garaz: istorija, gender i melancholija, in Neprikosnowennyj zapas, č. 3 (107)
4. Výroba nábytku je rozšířena zejména v Uljanovsku, kde je podle odhadů regionálního šéfa výrobců nábytku zaměstnáno v „garážích s nábytkem“ až 40 000 lidí.
5. Hlavním důvodem je zvýšení cen na trhu s byty v těchto městech a zvýšená poptávka ze strany hostů. Například v současnosti je 50 % garáží v Anapě využíváno jako obytný prostor pro osobní použití nebo pro turisty. Srovnatelná situace je v Soči, Novorossijsku a dalších letoviscích. Tento vývoj se však neomezuje pouze na jih Ruska: podobné tendence lze pozorovat také v Chanty-Mansijsku a nově také v Moskvě.
6. Selejev, S., Pavlov, A. (2016): Garažniki, Moskva, s. 80
Garagenwirtschaft | дekoder | DEKODER | Journalismus aus Russland und Belarus in deutscher Übersetzung